Ó břízo bílá…

Když se řekne bříza (Betula pendula), představí si člověk strom s bílou kůrou a drobným listem. Pro jedny je to plevelný strom, pro jiné vzpomínka s vůní hub a jinému se vybaví březový šampon na vlasy. Asociací na téma bříza může být opravdu hodně.

„Ó břízo bílá skloň se níž,…..“ se zpívá v závěru pohádky Tři oříšky pro Popelku….je myšleno až tak?


Před pár dny mne oslovil mladší syn a ptal se, kdy budeme zase pít březovou mízu. Celá rodina tradičně mízu popíjíme každé jaro. Udělal mi radost tím, že si na to vůbec vzpomněl a ještě k tomu ve správnou dobu.

Letos jsme o tom doma nemluvili. Jako každý rok vnímám hodně zřetelně ten správný okamžik, kdy za tímto účelem k bříze přistoupím. Dřív to ale samozřejmost nebyla.

Slévání a popíjení chladivé mízy je pro nás už tradičně spojené s prvním slunkem, kdy odkládáme při venkovní práci při krátkém odpočinku bundy, svetry a zaposloucháváme se do ptačího zpěvu.

Letos to bylo jiné. Pozorovala jsem, jak přesně vím, kdy. Přesto mé tělo nevyžadovalo, bylo klidné takové utišené, uvnitřněné. Dřívější roky tam byla potřeba, ta letos nebyla. A já si uvědomila, jak tento rok dám břízám    za sebe klid, vděčnost za to, že jsou.

Nechám jim jejich mízu, jejich sílu pro ně samotné z úcty k nim. Takové symbolické gesto, které si však s tím uvnitřněním při každé vzpomínce nebo pohledu na břízy vědomě prožívám. Naplňuje mě to pocitem štěstí  a blaženosti.

Dřevo má krásně bílé vhodné na použití  v interiéru, polínka zas krásně hoří. Z větví se dělávala březová košťata, takové metly, které byly  snad  na každém dvorku vesnického hospodářství.

Využívá se v kosmetice  i v léčitelství. Drobné pupeny nebo napučené lístky se dají použít  do salátu, na posyp jídla nebo jen tak zobnout při procházce.

Za tu dobu, co tu žijeme, jsem si uvědomila, jak jsou břízy opomíjené, nedoceněné někdy až opovrhované.

Přesto právě ony jsou jedny z nejlepších pomocníků při rekultivacích. Jako pionýrští stromy zvládnou zapustit život tam, kdy by to nikdo nepředvídal. Někdy je přirovnávám k takové přírodní náplasti nebo léku, který příroda poskytne na místa, kde člověk zanechal po sobě znatelnou ničivou stopu.

Byly to právě břízy, které napomohly našim prvním výsadbám. Jakoby ochránily svými kmínky choulostivější druhy před okusem divoké zvěře. Jakoby se mezi sebou dohodly a vzájemně si pomohly v růstu.

Pozorovali jsme místa na našich pozemcích a v okolní krajině, kde se dařilo výsadbám a místa, kde se jim nedařilo. Porovnávali jsme je. Kde se dařilo, byla téměř vždy bříza nebo jiný znatelný důvod např.chráněné místo před větry, zdroj vody,…

Co za tím stojí, v čem jsou opravdovými přeborníky?

Je to jejich skromnost, houževnatost, nenáročnost a schopnost přeměnit půdu z bakteriální na houbovou.


Téhle schopnosti se může využívat při návrzích výsadeb, kde prvotním cílem není jen maximální zisk a výtěžnost v produktech, ale kde se klade důraz i na průběžné budování půdy.

Takový přístup bych viděla v agrolesnických systémech, v návrzích jedlých lesních zahrad, menších rodinných sadech a všude tam, kde si tento komfort můžeme dopřát.

Množství pionýrských stromů v návrhu, třeba pro jedlé lesní zahrady, může v počátečních letech být zastoupeno třeba i 40% z celkového množství použitých stromů. Při stejném návrhu, ale v časovém odstupu třeba 40 let, může množství pionýrských dřevin klesnout na 20% ve prospěch ostatních dřevin. Svou funkci a úlohu splní na maximum.

Pro člověka to přináší hned několik vedlejších výhod, především vědomou práci a rozhodování, jak se s kterou částí naloží a za jakým účelem. Kdy bude výhodnější zrovna tyto konkrétní stromy použít ke kopicování, větve naštěpkujete a zamulčujete jimi konkrétní výsadbu.

Jiný vhodný kmen necháte přirozeně rozpadat nebo obydlet hmyzáky a nejrůznějšími breberkami. Budete řešit minimální přesuny materiálu v rámci samotného pozemku.

Pozemek začne být soběstačný v rámci navrženého systému. Jako příklad jsem použila systémy jedlých lesních zahrad, kde se člověk stává naprostou součástí, aby mu systém dobře fungoval. Pak i naprosto přesně ve správnou dobu přistoupí k bříze, střihne větev, nasadí lahev a jde si po svých drobných pracích, stejně jako čerstvě probuzený hmyzák nebo cvrlikající pták.

Země / E.Jílková   2009,   akryl na dřevěné desce

A když si narovná a protáhne hřbet, přistoupí k lahvi a ochutná…
…slastnou chladivou mízu a plně každou buňkou vnímá, jak se ta zemská síla vsakuje do každičkého póru nejen těla lidského, ale i rostlinného. To slastné vědomé áááh, je poděkováním za ty božské přírodní dary a příslibem pokorné péče o naší Zemi.

Autor: Eliška Ivana Jílková

Mám za sebou dlouhou cestu vývoje a života na usedlosti v podhůří, kde účelně a promyšleně pracujeme s vodu, půdou a přírodou jako celkem ke vzájemnému užitku. Inspiruji ostatní na cestě a tvorbě jejich vlastní zahrady, pozemků a provádím je úskalími při jejich navrhování. Můj příběh si přečtete zde >>